Vystudovala jsem dějiny umění, proto se můj směr zdá jasný… Právě naopak. Moje cesta byla a je pořádně klikatá. A někdy se se životem pěkně peru. 

Kdysi na střední jsem si myslela, že budu mít velikou firmu a budu prodávat všechno a všem. Ale pak přišla výška, cestování, zkušenosti a zjištění, že je všude věcí moc. A já nechci ztrácet čas tím, že budu cpát lidem další. A že to, co je opravdu důležité, není materiální vlastnictví, ale duševní pohoda, práce na sobě a zážitky. 

V konečném důsledku, jsou to právě zážitky, co si s odstupem času pamatujeme nejvíc. Z čeho čerpáme, když jsme unavení. A také se z nich mnoho naučíme. Proto se snažím chodit zážitkům vstříc, žít naplno a užívat si každou chvíli.

V dnešní uspěchané době, plné stresu a tlaku na výkon málokdy najdeme čas jen tak odpočívat a kochat se pohledem na něco hezkého. A to je škoda. Ráda se dívám na umění. Miluju všechno staré, krásné, originální, promyšlené a propracované. Věci, které mají své kouzlo. A ráda to kouzlo na sebe nechávám působit. Uklidňuje mě a vždycky se dozvím něco nového.

Další mojí velkou láskou je sebevzdělávání. Knihy s(e sebe)rozvojovou tematikou čtu už od puberty. Práci na sobě považuji za životní cestu. Stejně tak považuji za důležité budovat kulturně historický rozhled. Protože tím nejen kultivujeme ducha, ale zároveň nás taky každý hned tak neopije rohlíkem.

Ale nebylo to tak vždycky. Škola, respektive vzdělávání ve školním systému, mě nikdy nebavilo, učení bylo nuda a nutné zlo, kterému jsem se bránila zuby nehty. Moje máma vědkyně mi vždycky říkávala, že to mám smůlu, protože se stejně budu muset učit celý život a já se jako malá na ni za to zlobila. Něco takového jsem fakt nechtěla slyšet. Jako žena, která měla odvahu studovat a následně učit tehdy úplně nové techniky genových manipulací, moc dobře věděla, o čem mluví.